Jediná hvězda - Pro smutek tu není místo

27. listopadu 2010 v 11:46 | Ljo C. |  Písmenka
Už je to hodně dlouho, co jsem něco psala. Vážně. Od té doby, co jsem něco aktivně psala, uběhly celé měsíce. A o prázdninách se mi v hlavě začal rodit nápad. Tak jsem ho hodila na papír. Byl to jenom kratičký prolog, který mi nabízel spoustu možností, jak příběh dál utvářet. A před dvěma týdny mě to popadlo a já tohle napsala. A před týdnem další kratičkou kapitolku. Takže jsou dvě a to mi jako záruka, že se mi snad povede pokračovat, stačí. Možná teď dělám chybu, když to zveřejňuji. Možná se vám to nebude líbit. Možná že mi dojdou nápady. Kdo ví. Každopádně mi to na jednu stranu přijde dobré, na druhou divné, moc dětinské, moc černobílé, moc... ale to je na vás, abyste posoudili. Jestli si to vůbec přečtete, je to vážně dlouhé. Poděkování patří Clar za nápad s irskými jmény a znovu Clar a Ang, že mě podporují ♥
A stejně si stojím za tím, že to nemá cenu...



Nad Iliann-gedem se snášela noc. Jakmile se poslední paprsky slunce schovaly za lesem, celá země usnula. Ptáci přestali zpívat, jako když utne. Květiny skláněly hlavy pod přikrývky z listů, jako by se báli, že se jim něco stane. Každý tvor, který měl jen trochu rozumu a mohl se hýbat, se snažil schovat nebo se aspoň učinit méně viditelným. Na temném iliann-gedském nebi nikdy nesvítily hvězdy ani měsíc - když nastala noc, nebyla šance cokoli zahlédnout. Dnes však bylo něco jiné. Něco se změnilo. Přímo nad obzorem dnes v noci vyšla jedna jediná hvězda. Svítila jasně, tak jasně, že osvítila celý les lehounkým povlakem záře, kterého by si všimla jen osoba, která zůstávala dlouho ve tmě. Jediný světelný bod dal celému světu naději, že snad… možná…

Světlo mě bodlo do očí hned jak jsem je otevřela. Poslední dobou mi sluneční záře akorát tak lezla na nervy. Zpoza závěsu z rákosu jsem slyšela křičet mého o tři roky mladšího bratra na naši nejmladší sestru, která fňukala na podlaze, protože jí moje babička sebrala rákosovou panenku. Jako vždy v domě vládl příšerný zmatek. Nechápala jsem, jak to, že mě dnes ještě neprobudili - muselo být už kolem sedmé hodiny a touhle dobou už jsem normálně měla za sebou všechnu denní rutinu a snídala jsem na proutěné židličce v hlavní místnosti. Vyskočila jsem z lůžka a rychle na sebe hodila kalhoty a jednu ze svých halen. Jedna byla obyčejná, tmavě zelená až hnědá, druhá byla temně modrá, s vyšíváním ptáků a květin. Pohladila jsem jemnou safírovou látku. Tuhle pro mě kdysi vyšila maminka. Protřela jsem si oči a zkusila se usmát. Nemohla jsem jít mezi ně se slzami v očích. Tady nebylo pro smutek místo.
Odhrnula jsem zástěnu a vešla do místnosti akorát tak velké, aby se do ní vešel stůl a čtyři židle kolem něj. Slunce dovnitř pálilo jako šílené a tak byl celý pokoj naplněn ostrým světlem a hlubokými stíny v místech, kam se paprsky nedostaly.
"Tady jsi, Leith!" vydechla babička úlevně, oči lesklé, jako by před malou chvílí plakala, "potřebuji, abys mi pomohla s dětmi. Dnes jsou obzvláště rozjívené. Vůbec nevím, co to do nich vjelo." Oba moji sourozenci leželi na podlaze, přetahovali se o kus chlebové kůrky a ječeli u toho, jako by je někdo tahal za ocásky (které neměli). Přitom bylo Garovi už třináct a stejně se pořád choval jako malé děcko. Siúr nikdo nemohl vyčítat, že jedná nedospěle - bylo jí teprve šest let.
"Dobře, babi," usmála jsem se a tlačila v sobě co nejhloub svoje zklamání. Dnes jsem měla narozeniny. Bylo mi šestnáct. Přesně dnes. Přesně v tenhle den před šestnácti lety jsem se narodila. V našem světě už mě považovali za dospělou ženu, která si je schopná se vším poradit. Babička mě potřebovala jako oporu při vychovávání Gara a Siúr. A já přitom byla uvnitř stejné dítě jako oni.
Pohledem jsem sklouzla k těm dvěma. "No tak, přestaňte," řekla jsem tak klidně, jak jsem jen uměla. Ale jako by mě neslyšeli, křičeli si vesele dál. "Hned toho nechce!" zvýšila jsem hlas. A zase nic. "Tak dost!!!," zařvala jsem. Dneska prostě nebyl můj nejlepší den.
Oba okamžitě zmlkli a zvedli ke mně ty jejich nádherná čokoládově temná kukadla, hlavy nakloněné na stranu jako zvědavá štěňata, jako by říkaly: "Co? My? My nic neprovedli!"
Okamžitě jsem roztála. Kdo by byl schopen zlobit se na takové andílky. Bohužel s čerty v tělech. "Omlouvám se," přisedla jsem k nim na zem a pohladila je po sametových světle hnědých vláskách, "ale jestli takhle budete zlobit, nikdo vás nebude mít rád." Siúr vyděšeně vykulila oči, Gar si jen posměšně odfrkl.
"Gare!"
"Tak promiň, nó. Ty naděláš, Lei," pokrčil rameny a zvedl se.
"A ne že půjdeš ven! Prvně běž pomoct babičce nakrájet zeleninu do polévky," křikla jsem za ním, když mizel v druhé části domku.
"A co já, Lei?" zaševelila moje malá sestřička; její zpěvavý hlásek se točil místností jako tisíce rolniček.
"Vy, mladá slečno, půjdete se mnou do lesa na borůvky," usmála jsem se na ni a za ruku ji vytáhla do stoje. Siúr roztáhla pusu do šťastného úsměvu a hihňala se, dokud jsme nedošli ke keříkům borůvek, které pokrývaly zem kam až oko dohlédlo. Jemný větřík trochu vál a pohrával si s mými dlouhými rozpuštěnými vlasy i se Siúřinými krátkými lokýnkami. Slunce tady v lese tolik nepálilo, bylo tu příjemně a hezky. Obě jsme se hned sehnuly a začaly trhat borůvky rovnou do pusy. Tyhle malé modré bobulky u nás rostly jenom asi jeden týden ročně. Za ten týden jsme vždycky všichni měli povinnou brigádu v lese na borůvkách a skončili jsme, až nám rty a prsty zfialověly a kalhoty zdobily temné skvrny od rozsednutých plodů.
"Lei, co je to?" zeptala se mě náhle sestra a natahovala ke mně ruku plnou červených bobulí.
Úlevně jsem se usmála - intuitivně jsem předpokládala, že se něco stalo. "To jsou brusinky," odpověděla jsem, natáhla se pro jednu a strčila si ji do pusy. Chutnaly odporně. Zašklebila jsem se.
Siúr mě napodobila, chvíli kousala a obličej se jí mezitím kroutil do zhnuseného výrazu. "Fuj," vydechla.
"Ale jsou zdravé," roztáhla jsem pusu do umělého úsměvu.
"Blé," zopakovala, teď už s úsměvem. Pachuť z její pusy už asi vyprchala.
Nakoukla jsem do jejího hrníčku - byl až po okraj plný velkých fialových bobulí.
"Výborně, už máme hotovo. A stejně už bude oběd. Pojď, Si," nabídla jsem jí ruku, které se ochotně chytla.
Když jsme otevřely dveře, babička zrovna položila polévku na stůl a Gar jí v patách nesl lžíce a talíře s tak trpkým výrazem, jako by zrovna kousl do deseti brusinek zaráz.
"Už jsem pro vás chtěla poslat Gara, děvčata," usmála se babička. Úsměv měla tak široký, až jsem se bála, že se jí koutky zachytnou za uši. Její oči těkaly sem a tam, ze mě na Siúr, zpátky na mě a pak na Gara. A pořád dokola. Tohle nebylo normální. Babička byla vždycky hodně starostlivá, ale až tak? Něco se stalo, to bylo jasné.
Usadila jsem Siúr ke stolu a sama jsem si přitáhla židli vedle ní. Nechtěla jsem dělat rozruch před bratrem a sestrou, ale celou dobu jsem babičku pečlivě pozorovala. Ruce se jí trochu třásly, když mi podávala naběračku, abych dětem nalila polévku.
V tichosti jsme se naobědvali. Pro jednou Siúr snědla všechno a Gar nedělal otrávené obličeje nad jednoduchou stravou.
Po jídle jsem sestřičku uložila k spánku a Gara poslala na borůvky. Já sama jsem s babičkou šla umýt nádobí k prameni. Chvíli jsme obě myly mlčky. To bylo také neobvyklé - babička obvykle chtěla vědět všechno o našem dni, o všem, co mi Siúr povídala, i jaké neplechy tropil Gar. Za chvíli už mě slova skoro reálně šimrala na jazyce.
"Babi?" nevydržela jsem to nakonec.
"Ano, Leith, zlatíčko?" hlesla a oči stále upírala na své ruce, které drhly perfektně čistý hrnec.
"Co se děje?" šla jsem k tématu přímo.
Trhla rameny, ale jinak nic nedala znát. "Nic, zlatíčko. Co by se mělo dít?"
"To já právě nevím."
"Tak když nevíš, tak to nechej plavat, ano?"
"Ne!" odsekla jsem. Poslední dobou jsem se nechala velmi lehce vyprovokovat ledajakou prkotinou. "Něco se děje, já to vidím! Co je to? Je něco se Siúr nebo Garem?" vyslovila jsem se strachem svoji zlou předtuchu.
"Neboj se, ti dva jsou a budou v pořádku," usmála se babička, ale pak se hned zase zachmuřila, jako by prozradila moc. Ale proč? Co skrývá? Neměla jsem tušení. Ale... Ti dva? Takže...
"Jsi snad ty nemocná?" vyhrkla jsem.
"No... ne," nešťastně řekla, "ale špatnou zprávu mám, to jsi uhádla správně. Jde o to, že... Ah!" Začala se jí otřásat ramena a po povadlé tváři se najednou řinuly potoky slz.
Rychle jsem k ní přiskočila, až talíř třískl o zem, a objala ji kolem ramen. "Ať se stalo cokoli, řekni mi to! Musím to vědět!"
Vzhlédla k mému obličeji a dívala se na mě dlouho, jako by volila, kolik mi toho má říct a jak. Pak si vybrala a zašeptala: "Váš otec už se domů nevrátí."
Odskočila jsem od ní, jako by mě bodl sršeň. Okamžitě se mi začaly tlačit slzy do očí. "Jak to myslíš?" drtila jsem slova mezi zuby.
"Prý zahynul ve službě jeho Veličenstva," štkala babička a před mýma očima se měnila z milé vyrovnané paní na vetchou stařenku, které život sebral vše, co měla.
"Ne. To by Muin nikdy nedovolil!" Prostě jsem tomu nehodlala uvěřit. Nemohla to být pravda. Král Muin bylo to nejlepší, co naši zemi kdy potkalo. Byl moudrý, spravedlivý a nikdy se nepovyšoval nad své poddané. Nebylo možné, aby nechal ze svého písaře udělat vojáka a ještě ho poslal do války.
"Ne, to máš pravdu. Muin by to nedovolil. Ale ten už nevládne. Jeho bratr, Olcas, se zmocnil trůnu a Muina vyhostil ze země."
"Jak je možné, že to nevím? Proč jsi mi to neřekla?" zuřila jsem. Bylo to lepší, než dovolit, aby se mi k srdci dostal ten fakt, že táta je nadobro pryč.
"Nechtěla jsem ti ničit dětství," bránila se babička.
"Jaké dětství?" kříčela jsem, "já žádné dětství nemám!"
Otevřela pusu, ale já už na to neměla náladu. Sebrala jsem nádobí a rychlým krokem jsem vyrazila zpátky k domovu. Tam jsem s přílišnou pečlivostí utřela mokré misky a lžíce a uložila je. Siúr stále spala a Gar se ještě nevrátil z lesa. Nic mě uvnitř nedrželo. Vytratila jsem se a čím dál jsem byla, tím lehčeji se mi šlo a tím víc jsem měla chuť utíkat. Došla jsem na mýtinu, po které jsem začala chodit v kruzích - i v takovéhle náladě jsem měla dost rozumu, abych nechodila příliš daleko.
Rázovala jsem si to hebkou trávou a s každým krokem z úst vyrážela jedno slovo. "Jak - by - se - jí - líbilo - kdybych - jí - taky - nic - neříkala? Pitomá - nána." Myšlenky mi přestaly vířit v hlavě jako hurikán a uklidnila jsem se. Jakmile mi ze žil vyprchal adrenalin, slabostí se mi podlomila kolena a já sletěla na zadek. Kolem bylo ticho. Nikdo se po mně nesháněl.
Je pryč.
To jsem věděla. Teď už ano. Teď už jsem tomu mohla uvěřit. V tom momentě mi slzy začaly smáčet tváře a vlasy.
Je mrtvý.
Ano, bylo to tak. A já nemohla udělat vůbec nic, abych uchránila Gara a Siúr od téhle ničivé informace.
Bezvládně jsem přepadla na záda a hleděla nahoru na modré nebe. Nikdy by mě nenapadlo, že přesně v den mých narozenin zemřou oba moji rodiče. Tedy, on pravděpodobně zemřel dřív, ale dozvěděla jsem se to dnes. Proboha, co budu dělat?
Nemohla jsem na nic myslet. Jen se mi bez přestání po obličeje řinuly slzy a nemínily přestat. Ležela jsem tam dlouho. Slunce pomalu sklouzlo k obzoru a nebe se začalo barvit do ruda. A já neměla zájem zvednout se a jít do tepla, dokud je ještě možnost. Věděla jsem, že bych měla být statečná kvůli mým sourozencům. Přece jen jsem ta nejstarší. Ale nemohla jsem. Ne v tuhle chvíli. A mělo být ještě hůř.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angelot :* Angelot :* | Web | 27. listopadu 2010 v 11:53 | Reagovat

Víš moc dobře že je to úžasné :) Máš krásnej styl psaní. Píšeš tak, že to člověk prostě hltá :) Moc by mě zajímalo, co s tím vymyslíš :)
Ale vím, že máš snad tu nejúžasnější fantazii, takže ať to bude cokoliv, bude to skvělé ♥

2 Clarett Clarett | Web | 27. listopadu 2010 v 14:28 | Reagovat

Naprosto souhlasím s Angelot. :) Je to krásné. Opravdu. A krásně se to čte a já se musím vrhnout na tu další kapitolu, cos mi posílala a okomentovat jí. :-D Už se těším.

3 "Emm.. *(:" "Emm.. *(:" | Web | 28. listopadu 2010 v 13:21 | Reagovat

No... co bych na to řekla. :) Je to nádherný!! Těším se, jestli budeš psát pokračování. ;)* Přečetla jsem to raz dva a ani mi nevadilo, že nemůžu kvůli rýmě dýchat. :D :)

4 Teruše Teruše | Web | 30. listopadu 2010 v 15:00 | Reagovat

Áá.. nemám slov..! Úplně úžasné,těším se na pokračování.. :)) jestli  bude :))

5 Sokana Sokana | Web | 1. prosince 2010 v 15:47 | Reagovat

Očarila si ma. Tvoj štýl písania je úžasný, ľahko sa číta a pritom je tak krásny, nápad je dobrý - rada by som vedela ako to bude ďalej (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama