Čekání

1. prosince 2010 v 17:46 | Ljo C. |  Písmenka
Mám takovou věc. Kdo ví, co to je. Krátké, oddechové, zábleskové. Inspirováno sněhem a pocitem bezpečí a sounáležitosti. Také se mi zdá, že to hezky doplňuje atmosféru prvního prosince. Když už musím trčet doma a na tu krásu koukat jen z okna a kašlat si do rytmu... Za tu "povídku" může Clarett, která mi představila Last Time by Moonlight od Enyi. Je nádherná, zimní a sněhová. Kdyby někoho zajímalo, co mě inspirovalo, máte to tu. Můžete si to pustit s příběhem, myslím, že by to to mohlo hezky doplnit. Doufám, že se vám bude líbit.



Stmívalo se. Už dávno slunce nehřálo, ani když vystrčilo svoji zlatou hlavu zpoza peřiny z šedých těžkých mraků. Byla zima - snad pár stupňů pod nulou. Z nebe se poprvé za rok sypaly sněhové vločky, přistávaly, kde se jim jen zlíbilo, a proměňovaly temné město v pohádkovou krajinu kouzel. Všichni chodili zachumlaní v teplých kabátech a bundách a skoro se ani neodvažovali mluvit ze strachu, že by onemocněli. Lampy na uspěchané rudé tváře vrhaly měkké světlo dávající naději brzkého návratu domů. Závěje pohlcovaly veškerý ruch ulice a ponechávaly jen posvátné ticho.
Oddálila čelo od skla, přejela rukou přes zamlžené kolečko a znovu se k oknu přilepila. Kohosi vyhlížela. Cítila, že již brzo přijde. To napětí a blažené očekávání jí kolovalo žilami jako jemné proudy tepla. Přestože bylo u zdi chladno, zůstávala opřená lokty o tvrdý dřevěný parapet, oblečená jen v kraťasech a tílku, světlé vlasy rozpuštěné a splývající po zádech. Přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Byla netrpělivá. Co když se něco stalo?
V té chvíli spatřila na konci dlouhé ulice temnou postavu. Jak se blížila a prošla pod lampou, zableskly se mahagonové vlasy, v nichž se uhnízdily vločky.
Radostně zavýskla, nazula boty a vyběhla ven. Kadeře jí vlály kolem hlavy jako svatozář, oči rozzářené štěstím. V půli cesty se střetli, ona a ten člověk. Pevně se objali.
Skoro ten tichý šepot ani neslyšela. "Co vyvádíš, vždyť se nastydneš!"
Zavrtěla hlavou a usmála se na sníh pod jejich nohama. "Tolik se mi stýskalo!"
"Já vím. Však teď už nikam nepůjdu."

A vy teď máte možnost hádat, kdo to byl :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angelot :* Angelot :* | Web | 1. prosince 2010 v 20:29 | Reagovat

Kočko, víš moc dobře že je to úžasné :) Jako dycky :)

A kdo by to mohl být? Bráška, tatínek... ale přítel prostě nejlíp sedí :D :)

2 Clarett Clarett | Web | 1. prosince 2010 v 22:17 | Reagovat

Ach, páni, to bylo krásné! :) Takové jemné, radostné, něžné. :) Děkuju, před spaním si ráda přečtu něco takového. A ten člověk? Těch možností je! Bratr, manžel... :)

3 Clarett Clarett | Web | 2. prosince 2010 v 19:55 | Reagovat

A jo! Já o tom člověku vždycky uvažovala jako o muži! A ona to mohla být klidně milovaná sestra! :-D

4 "Emm.. *(:" "Emm.. *(:" | Web | 3. prosince 2010 v 20:59 | Reagovat

V tom bude určitě nějakej chlap a je jedno jakej.. :) :D Jinak je to krásný .. :) Moc Krásný!!

5 Lúthien Lúthien | Web | 3. prosince 2010 v 21:29 | Reagovat

Krásná hudba i čtení :) Hned bych se šla projít do sněhu :)

6 Sokana Sokana | Web | 4. prosince 2010 v 22:34 | Reagovat

Krásne (: Súhlasím s Clarerr, jemné, radostné a nežné. Dokonalé (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama