Ljo C.

blah blah

28. ledna 2011 v 10:27 | Ljo C.
Je to smutný, ale je to fakt - pomalu, ale jistě mě to nebaví. Jenže tohle je začarovanej kruh, víte, děti? Nechce se mi psát na blog, kam nikdo nechodí. Ale nikdo taky nebude chodit na blog, kde nic není. ... Jenže si nemůžu pomoct. Na co mi to je? Mám dArt, facebook, gmail,... Tam dávám fotky, tam svoje myšlenky, tam si píšu s přáteli. A blog je v pozadí. Protože už na to není ani čas ani chuť ani nálada. Nakonec to takhle vždycky skončí. Kolikrát ještě změním blog, než se konečně usadím a pochopím, že tohle nemá smysl? :D Asi nikdy. Tímto vám chci oznámit, že končím. Protože mě to prostě nebaví. Vylívat si srdce někomu, kdo o to nestojí. Asi budu neaktivní... jako tady. Nezruším to tu. Pokud najdu čas, půjdu se podívat na vaše blogy. Ale tím to končí. Je mi líto.
Ljo

2009... ne, 10. vlastně už 11!

3. ledna 2011 v 12:15 | Ljo C.
Je to tu, zas a znova,
zapnutá je TV Nova.

... ne tento rok! Kdepak. Tento rok si Ljo vyrazila na oslavu. Od rodičů. Od televize. Od protivného vyzvánění zvonů na ČT1 v 23:59:50. Od nudy. Od deskovek. Od všeho.
A byla s těma, které miluje, které má ráda, které obdivuje, které zná jako sama sebe. Anooo, prosím, slečna byla na klubovně s těma nejlepšíma lidma pod sluncem. Nemůžu říct, že se nepilo. Protože se pilo a já nerada lžu. Taky nemůžu říct, že moji kámoši, přestože jsou to nejlepší lidi pod sluncem, jsou občas pěkně škráblí, házejí zapálené petardy do košů a o půl šesté ráno pouštějí na plný perdy metal. Když jsem se ráno vzbudila, tak jsem jen děkovala bohu, že se nikomu nic nestalo. A bylo to super. A jo a jo a jo. Víte, jak já byla šťastná, že jsem tam byla puštěna? A jak strašně šťastná jsem byla, když jsem tam spát? :)

Tak opožděně vám přeju vše nejlepší do nového roku, hlavně ať jste zdraví (protože když člověk není zdravý, tak si nevychutná ani jídlo, ani pití, ani zábavu, ani lásku, ani smích tak, jak si to ty věci zaslouží). A taky f kórs hodně štěstí, lásky, příjemné zábavy, smíchu, animovaných pohádek, kytičkovaných bločků a barevných pastelek. Užijte si tenhle rok. A hlavně to přežijte ;)

PS: To zas bude trvat měsíce, než si zvyknu psát 2011...

Ljo C.

If you wanna fa la la with me, than let's go...

26. prosince 2010 v 21:08 | Ljo C.
Stále ještě zvonky zní,
na samém sklonku polední.
Tak pod jmelím se potkali,
ti, co dlouho doufali.

A nevadí mi, že je to divný, protože mi se to líbí a šlus.

Milé děti. Opožděně vám všem přeji nádherné svátky :) doufám, že jste si užili svátky jako já. A že si užijete Silvestra víc než já (máma mě pravděpodobně nepustí na oslavu takže žádný novoroční polibek, na který jsem se tak strašně těšila, nebude). Pochlubte, co jste dostali za dárečky a jak jste si užili Štědrý den :)

Já... no já si ho užila. V poledne jsem se konečně zase viděla s děckama ze skautu. Večer se přejedla bramborovýho salátu a nakonec rozbalila dárečky :D Dostala jsem netbook, mikinu na prkno, zimní conversky, šálu, 2 trička, 2 knížky, spoooustu naušnic :D Letos jsem byla asi hodná :)
Doma byla docela pohoda, což mě až překvapilo... 

No... tak se mějte krásně, skládejte básně. 
Ljo C.

The Christmas spirit is not around you. It's IN you.

21. prosince 2010 v 19:48 | Ljo C.
Taková menší pauza, že? Nikomu neuškodí být trochu víc venku, trochu víc si užívat s přáteli a trochu méně sedět u učení a u počítače.
Napadlo vás někdy, jak strašně se nevážíme našeho zdraví? Protože mě ne. Do letošního léta. Od konce května do konce října jsem měla pořád dokola zánět močového měchýře. Pak jsem to konečně vyléčila. Chvíli jsem hodně pila, jedla brusinky,... Ale brzo jsem na to zapomněla a litrovka byla prostě moc těžká na to, abych ji tahala do školy. Listopad byl skvělý. Byla jsem zdravá. Tedy až na kašel. Ale radši kašel než tohle. A samozřejmě - zase se mi to vymstilo. Už zase chodím často na záchod. Je to možný? Jsem vážně až TAK blbá? Jen se teď modlím, aby to prostě přestalo... Ale asi ne. Už jsem dnes ráno byla u doktorky kvůli tomu a taky kvůli vytrvalému chrapotu a kašli. Mluvím jako postavička z animáku :D No řekněme, že jsem prostě pitomá a šlus.

Vánoce za dveřmi, zima jako v bedně tekutého dusíku, vítr fouká tak, jako kdyby si potřeboval léčit nějaké komplexy. Kdo ví, snad budeme mít bílé svátky.

O víkendu jsem byla se skautíkama na Vánočňáku. Děti, ah, to bylo tak... No úžasné. Tak jsem se nebavila už hodně dlouho. V hlavě jsem měla čisto a v srdci... jak to říct... prostě lásku. Kam se člověk podíval, někdo se smál, někdo zpíval, někdo svíral něčí dlaň, někdo sprdával malé dítě, někdo ječel jako to malé dítě... V sobotu večer jsem seděla v temné místnosti osvětlené jen světlem svíček přání, vedle mě seděla z jedné strany sestřenka, z druhé skvělá kamarádka, pode mnou se uvelebil můj přítel a všude kolem byli lidi, které mám ráda. V té chvíli jsem se cítila úplná. To byly pro mě ty pravé Vánoce. Kdybych je neměla, pravděpodobně bych teď už ležela studená v kovové krabici s papírkem na palci. A noc po rozdávání dárků... Nemůžu říct, že nebyla zajímavá :D Buď jsem se smála nebo jsem něco mlela nebo... jsem měla zaměstnanou pusu někde jinde. A nemyslete hned na prasárny, mohla jsem taky třeba jíst, že? :D
O to víc mě bolí, že tohle byla na rok jediná akce, kde je všechny uvidím. Prostě na tábor se pojede odděleně - dva holčičí oddíly dohromady (kde jsem i já) a zbytek spolu. Říkáte si - a v čem je problém? Je v tom, že ten druhej oddíl sakra nemám ráda a jen představa, že budu jen s nima dva týdny, zatímco se někde jinde baví moji milovaní kamarádi, mě zabíjí. Ah! Samozřejmě se nás, těch, kdo drží oddíl v chodu, nikdo na nic neptal. ZASE! Proč?! Zkusím ještě překecat vedení. A jestli to nepůjde, půjdu vést k oddílu, který je aspoň trochu inteligentní. Tak. Sice mě to bude mrzet a oni mi budou nadávat... Ale co už. Prostě s nima nepojedu. A basta pudli.

A co vy? Podělte, zase po dlouhé době poslouchám :)
Ljo C. ☼

Who wants more, falls down the floor.

5. prosince 2010 v 19:30 | Ljo C.

them
Ano, vím, že jsem blbá, prosím pěkně. Vím to moc dobře. Jenže já se prostě nemůžu smířit s tím, co mám, že ne? Jistěže.
Teda... já byla. Byla jsem strašně šťastná, že Ho mám. Ale včera jsem viděla kamarádku s kamarádem, kteří spolu chodí. Když ono... Bylo tak vidět, jak ji miluje, jak si spolu rozumí, jak se o ni bojí a jak ho zajímá. Sure she says that sometimes it is just a little too much. But that is not what I see. Bylo to tak krásný, je spolu vidět. To štěstí z nich přímo sršelo. A já najednou zatoužila, aby On byl takovej. Aby byl schopnej vykřičet do světa, co cítí. Aby to, co já vidím v Jeho chování a Jeho slovech, sálalo na deset metrů. Aby mi taky občas řekl, jak to má, místo abych se musela dohadovat z gest a náznaků.
No řekněte, nejsem já mimo? Kdykoli chci, můžu vidět ty roztomile rozcuchaný vlasy, můžu koukat do těch barevně nezařaditelných očí, v uších mi může znít chraplavej smích zakončenej nechtěným "eh", můžu si opřít svoje čelo o to Jeho a sledovat, jak se Mu rty roztahují do zamilovanýho úsměvu. A stejně mi to nestačí. Proč? Proč jenom musím chtít víc, když už tak mám víc, než jsem kdy se svojí šíleností mohla doufat. A jak řekla A., kdo chce víc, nemá nic. Nakonec tak skončím. Láska se rozbije na milion střepů a mě zbydou jen hezký vzpomínky a oči pro pláč.

PS: Kdo doufal ve smysluplný článek, toho musím zase jednou zklamat. Omlouvám se, ale muselo to ven :)

Feel free to run and hide. I'll find you anywhere.

25. listopadu 2010 v 15:38 | Ljo C.
Samozřejmě. Takhle to chodí. Člověk taky nemůže mít všechno. To každopádně.
Nemůžu být chvíli šťastná, v pohodě a v klidu. Musí mi odejít zdraví. Jasně! Aargh!
Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ještě včera odpoledne jsem se smála, běhala s dětima venku a válela se s kamarádkama po stole a večer mě začala bolet hlava. To je v pohodě, říkám si, z toho se vyspím. Ráno je to ale horší. Fajn, nepůjdu na tělák. Jenže na angličtině jsem málem umřela - hlava se mi motala jak na kolotoči, hučelo mi v uších, kašlala jsem, balanc ještě horší než obvykle. Takže jsem se musela sebrat, odkráčet domů, koupit Strepsils, vymačkat pomeranče, uvařit čaj a s haldou kapesníků a notebookem lehnout do postele.
Ano, štve mě to. Už nejsem to malé dítě, kterému vyhovovalo volno. Teda vyhovuje mi, ale co to ostatní? Měla jsem jít za babičkou, na angličtinu, zítra na nácvik na hudební soutěž, vidět se s Ním, jít na Mary Poppins, v sobotu jet na výlet a pak jít na HP7... A to dohánění učiva! Snad budu už v pondělí v pohodě natolik, abych mohla vyrazit do ulic.

Tohle píšu jen abyste věděli, že se tu budu pár dní motat hodně často a asi zkusím i sesmolit nějakou tu povídku, takže kdybyste dostali chuť přijít (i když to není pravděpodobné), jste vítáni :)
xoxo Ljo C.

Let's roll, bitches!

21. listopadu 2010 v 0:48 | Ljo C.
fun
You're the friend
I call my own,
you're the friend
I can't let go.

A co, že se to nerýmuje? Prostě rozjetá nálada, úsměv na tváři a měsíc v duši. Můžu já za to, že mám skvělej život? Že to prostě klape? Aspoň jednou za pár měsíců si můžu dopřát totálně bezstarostný a skvělý víkend. To si myslím, i trošku zasloužím. A vy taky. My všichni.

Fuck. Shit. Shuck.

16. listopadu 2010 v 23:59 | Ljo C.
joker
Tlap tlap, děti.

Musím říct, že si seru život. Jenom kvůli vlastní blbosti, chtivosti a nerozvážnosti. Nemůžu si cenit toho, co mám? Nemůžu být spokojená tam, kde jsem, a s tím, se kterým jsem? Zastřelte mě, prosím. Ale ne do hlavy, to by bylo moc milosrdné. Do břicha, ano?
Prve koncert - pohoda. Rozjížděli to tam fakt dobře. Jenom otočka doma a za Ním na hodinu a půl. Na můj vkus moooc málo. Ale aspoň něco. Tak jsme se v klubovně váleli po zemi a najednou klíče v zámku. Tak jsme se oba vymrštili do stoje, on si stahoval tričko, co měl vyhrnutý u brady, zpátky k pasu, já se marně snažila rychle zapnout podprsenku... ale věřte mi, nic se nedělo! :D Dovnitř vlezl náš kamoš (ano, Andy, byl to Mates :D) a říká "se nenechte rušit, já jen projdu. a jaktože ste se stihli oblíct tak rychle?" "To víš, máme novou techniku." "Wohoo, nauč mě ji. Taky bychom s Teb potřebovali." :D Já z těch dvou padala ze židle. Jenže všechno musí skončit a tak jsme se s Ním odebrali na zastávku, odkud já jsem se vydala do ájiny a on domů (šťastlivec protivnej). V angličtině jsem byla jako první a první 3/4 hodiny taky jako jediná. Bavila jsem s učitelem a pořád se smála. Povím vám vtip, v angličtině, to zvládnete, viďte. So this one czech student comes to his english teacher and asks "how do you say in english the word 'ovce'?" "well, do you know the word for 'loď'?" "Yea." "than take that word and make it long." "Ooo. Boooooat." :D How fun. Jakmile mi skončila lekce, šla jsem s mámou nakupovat. Hledaly jsme kabát. Ah, děti, já tak nenávidím nakupování! Jsem unavená, bolí mě nohy, třeští mi hlava z těch nekonečnejch keců o hadrech... A to tohle bylo jedno z lepších. H&M plný krásných věcí, v Humanicu vyhlídnutý hnědý zimní convy, set spodního prádla z C&A už mám, krutopřísnej kabát z F&F budu mít zítra. A z pizzy, kterou mi máma koupila, mě doteď bolí koutky a krk. Ouch. Ale člověk je rád, že to má za sebou. Teď už jen to největší zlo - koupit rifle. A tím končím. Nazdar. Šlus a ugandá!
Abych se vrátila k původnímu tématu zabíjení svého vlastního života. Vrátila jsem se domů, úplně mimo, a hned jsem Ho musela sprdnout, že si nevšim, že nejsem doma. No řekněte, nejsem já blbá? Odpovím si sama, pokud vám to nebude moc vadit - jo a to teda kurva moc! Jeden ze dvou lidí, který mě vedle sebe vydrží víc než hodinu v kusu a ještě vypadají, že si to užívají, a já mu udělám takovouhle scénu. No ale nemyslete, ojedinělý to bohužel není. Fňuk. Uřvaná histerka jsem a toť vše.

No nazdar, děcka. Půlnoc. Fjů. Nenávidím také to "zítra... teda vlastně dneska vstávám v -". Ach. Dneska vstávám o půl 9. A stejně to není moc.
Dobrou noc :* A milujte se a množte se :D
Ljo C.

PS: Ten člověk na fotce je moje kamarádka :D Nemusíte se bát, že na vás vyskočí z pod postele :)

I recognized.

13. listopadu 2010 v 23:04 | Ljo C.
break
A proč v nebi mám hnít,
když na zemi si můžu žít...

Děti. Pardon. Za to "děti". Dnešek... byl asi takový, jak si představuji svůj ideální den, o kterém nás tak často nutí psát ve škole.

...for I can't help falling in love with You.

5. listopadu 2010 v 23:03 | Ljo C.
crazy
Here we go, here we are,
not so low, not so far.

Oujéé, děti, já básním :D Ne že by to dávalo smysl. Aléé to nevadí ;P
Bože, já mám tak dobrou náladu :D Až dočtete tohle, tak to můžete srovnat s tím středečním výlevem :D To se zasmějete. Moje nálady sebou mlátí jak housenka na centrifuze. No jó, ale to je ta puberta (když už se na to odvolávají moji rodiče, tak proč ne já?). Já jsem si toho teda všimla až teď, ale vy možná už dřív - já když jsem šťastná, nadšená, spokojená, tak protahuju samohlásky. :D (např. oujéé, aléé, jó,...)... Who would say? Přišla jsem na skvělou věc - pokud se učím, písemku zkoním. Pokud se na to totálně vykváknu a pak se to šrotím v šalině a před hodinou, zhaluzím to tak, že tomu sama nevěřím. Že nevěříte? Tak příklady - učila jsem se literku jak dement (za 3), vykašlala jsem se na biologii (kdybych měla o půl bodu víc mohla jsem mít 1-, ale takle 2 a 1-), děják šel mimo mě (za 1!). A teď mi řekněte, že jako e-e a že kecám :D

...everybody has to have their "fucked-up day" once in a while

3. listopadu 2010 v 22:44 | Ljo C.
friends
Děti, děti...
Byste nevěřili, kolik se toho může za jeden den posrat. Ne, dnešek je prostě zlej sen. Už úplně umírám. Radši nepočítat, kolikrát jsem měla dneska na krajíčku a kolikrát pohár doopravdy přetekl. Je to smutný počet. Přiznám se - mám solidní depku. A to jako vážně. Takovou jsem neměla už strašně dlouho. Spolužáci kreténi, učení k zbláznění, fotr je kretén, můj kluk je pablb, kterej neumí utěšit a radši se pohádá, vypadám jako hroch, strašně mě bolí nos ze srážky... a zítra mě čeká ten podělanej tělák, 7 hodin, za bábinkou a do ájiny a pak celý večer se učit 12 A4 dějáku. Fakt ty vole, člověk si říká: "může být vůbec ještě hůř?" A jak mi krásně řekl můj kluk - "vždycky může být hůř, tak buď ráda, že seš ráda." Moc milý a citlivý a tak, že? Ne, děti, dneska jsem fakt totálně mimo. Hrozně mě bolí hlava od pláče... Ah. Musím přiznat, že fakt nejvíc mě tíží On. Samozřejmě. Protože On se postupem času stal v mém životě hlavní postavou, motivem i tématem naráz. Jestli to teda vůbec dává smysl. Ale vy tomu rozumíte. Když mě teď trápí... Za to, že jsem ho vinila z věcí, za který nemůže, jsem se už omluvila. Jenže... mě trochu mrzí, že mě nedokáže utěšit. Že já teď celou dobu u toho počítače bulím jak želva a jediný, co mi je schopnej napsat, je "paráda. fakt bezva." Mno. Přitom by stačilo "no tak, to bude dobrý. na mě se můžeš spolehnout." Jenže toho se já nikdy nedočkám. Ah. Neměla bych si stěžovat a být věčná za to, co mám. Vím, že je úžasnej a milej a hezkej a chytrej a... ALE! Já potřebuju "ochranáře", jestli chápete, co tím myslím... Jen doufám, že se aspoň bude snažit..

Melu nesmysly. A furt mě bolí ten nos.
A palec vzhůru Brnu. (nechce se mi vymýšlet verš, pardon.)
Ljo C.

...oh, she used to be a pearl, yeah, she used to rule the world...

26. října 2010 v 22:44 | Ljo C.
together
Drazí mladí a neklidní,
začínají nám prázdniny. Hned na začátek vám přeji jejich co nejkrásnější prožití a spoustu zážitků, i když je to pouhých 5 dní, které žádnou duši nespasí. Ale mám takový dojem, že všichni už potřebujeme malou pauzu. Klidně i velkou, kdyby to bylo možné :D Jenžé, není. Takže se musíme spokojit s tím, co máme. A hlavně být s našimi nejbližšími, užívat si s nimi chvíle volna a nemyslet na ošklivou, přeošklivou školu. Ah. Hmm. A... jako víte co. Tím tak jakože končí to pozitivní, co vám chci říct :D

To love and be loved is to feel the sun from both sides.

22. října 2010 v 23:35 | Ljo C.
eye"To love and be loved is to feel the sun from both sides."
Oh, sure, it is. But what will happen, if the one sun goes down?...

Teď budu mít trochu problém se přeorientovat z angličtiny zpátky do svého milého rodného jazyka, jako vždy. Každopádně BRÉ, šmudlové... Ten citát je sice krásnej, ale za svým doplněním si stojím. Protože si popravdě vážně neumím představit jak se budu vyrovnávat s rozchodem. Vždyť já jsem na něm dokonale závislá, když se nevidíme den tak mi je smutno, pořád na něj myslím a když od něj odjíždím, cítím, jako kdyby podstatná část mého srdce zůstala s ním. Takže nenapadá vás, jak to sakra zvládnu, až mě bude mít dost? Řekla bych, že si pak vezmu ve škole pár dní dovolenou a budu doma brečet do polštáře a vzpomínat na to krásný... Ach jo.
Tak jo, teď stop depresivním myšlenkám, mám jich v hlavě sice ještě tak milion, ale nechci vás tím zhnusovat. Když už jsem se vám vylila pesimisticky, tak vám taky řeknu něco pozitivního. Včera prostě... ah. Už to nebylo jen "já tebe taky", ale koukl mi do očí a řekl "miluju tě". Vždycky jsem si představovala, že to bude krásný, když mi to někdo řekne, že si budu lítat na obláčku... Ani ne. Spíš to bylo strašně zvláštní. Takhle, já ho fakt miluju a nechci o něj přijít, to ne, ale tady jde o to, jak to zní. Vědět, že tě ten člověk miluje, to je pocit k nezaplacení, kterým se opájím už dva týdny. Ale slyšet to... Já nevím, možná to bylo kvůli tomu, že to bylo poprvé... Každopádně to ale nic nemění na tom, že to byl úžasnej den. Takže dneska si budu zpívat a pískat a nic mě nezastaví.
Navíc je sobota! :) Krásnej den. Člověk si může dělat co chce, může si dát voraz od všeho, co ho štve, a dělat jen to, co chce. Hmm, co bych dneska chtěla dělat?.. No :D Vám to musí být už úplně jasný. Jenže to nejde - jede kamsi na chatu sbírat jablka. Takže co je druhá věc, co bych chtěla dělat? Hlavně teda nedělat nic :D A to také zrealizuji. Povinná četba - Král Oidipus. Ani mě nehne. Písemka z literatury a test z biologie? Haha, to mě asi špatně znáte :D
Vím, že tenhle článek je totálně 'thouthtless', ale nějak mě to nesejří. Protože nemůžu být přemýšlivá a introvertní pořád, že jo. Taky se chci občas prostě bavit. Ach, děti, vůbec nevíte, jak mě štve, že ve škole nemám jedinou kamarádku. Ona je ta škola děsná sama od sebe, se všemi těmi písemkami a zkoušením a protivnými učiteli, a teď si k tomu ještě přidejte, že sedíte samy v první lavici. Awesome. Jasně, mám přátele jinde. Ale je to trochu divný, sedět o přestávce na místě a "připravovat se na další hodinu". Hmeh.

Tak jen doufám, že se máte famfárově a neutápíte se ve smutku a agónii.
Mějte se a smějte se.
Ljo C.

Btw ano, to na tom avataru je moje oko :D

We are all so different and so alike at the same time...

19. října 2010 v 16:21 | Ljo C.
eggs
Ah, dobré odpoledne, milé děti.
Tak jak se máte?...

Nějak mi poslední dobou slova nejdou z prstů, jestli chápete, jak to myslím. Prostě nějak nevím, co bych měla psát. Ano, moji rodiče jsou příšerní, moji spolužáci mě neberou a škola je na hovno. Jenže bych našla takových aspoň 50 jenom na mé škole. Ano, miluji svého přítele a on mě taky, miluji své přátele ve skautu a akce s nimi. Ale takových byste zase našli milióny. A ano, dýchám, žiju, učím se, koukám se na seriály a filmy, jezdím mhd - řekněte mi, kdo ne? Miluju čokoládu, HIMYM, Alenku v říši divů, vyrábění vlastních šperků, procházky v jarním slunci, které slibuje nádherné léto, koupání, večery s čajem a dobrou knihou, usínání při dešti, polibky na krk a na tvář, povídání dlouho do noci s kamarádkou (ah, ano, jen s tebou, A. ;)), smích, po kterém následuje nekonečné škytání, Star wars, Simple Plan, rozinky v jogurtu a mandle v karamelu, čtení skvělých povídek (Clar? :)), dům bez rodičů, zírání do mraků a odhadování, jako co to vypadá. Sedávám na parapetu a sleduji, která z dešťových kapek vyhraje. Když dlouho ležím na trávě, začnu být paranoidní a hledám mravence. I v létě mám studené ruce, nohy a nos. V hromadné dopravě si prohlížím lidi a když se kouknou zpět, hned uhýbám pohledem. Miluji zvuk strunných nástrojů. Myslím si, že klavíristi jsou ohromně sexy. Mám sklony k závislosti na čemkoli - jídle, lidech, počítači,...  Nenávidím "růžové brýle" a tak mi občas unikne, že někdo to se mnou myslí vážně. Slzy zaháním hlasitou hudbou a sladkostmi. Myslím, píšu své myšlenky a křičím v angličtině. Nenávidím "Ahoooj, přijď na můj blogísek. A jinak super dess!". Nedokážu si představit den bez podívání se do zrcadla. První věc, kterou ráno udělám, je že se podívám, jestli mi někdo nenapsal. Vypravuji se do školy s Evropou2 a "Zpátky do minulosti", přestože normálně tuhle stanici nemám ráda. Nesnesu arogantní, namyšlené a umělé lidi a s prominutím kurvy (nemluvím o tom povolání). Směju se, když někdo řekne "chleba!" nebo když někdo připomene starou hlášku nebo když... takhle, směju se všemu. Když na nose nemám brýle, automaticky si přejíždím prstem po nose, jako bych je chtěla nadzvednout. Zpívám písničku, i když neznám její text. Miluji slova "jo!", "lol" a "wtf?" a nikdo mi je nevezme, ať si říká kdo chce co chce. Líbí se mi jména na M (Michal, Matěj, Monika, Markéta). Kdybych mohla, změnila bych své jméno. Kdybych mohla, přestěhovala bych se do Ameriky. Kdybych mohla, někdy bych zastavila čas.

A kdybych mohla, zabránila bych sama sobě napsat tenhle článek :D Víte, tohle totiž ani zdaleka není všechno, co byste o mně měli vědět. No měli... mohli :)

Ale zpět k podstatě článku. To všechno, co jsem popsala, mám společné s tisíci lidí. Dělá mě to stejnou jako ostatní? Začínám mít strach, že jsme všichni stejní. Že nikdo nemyslí individuálně, že se necháme vodit za ručičku, ať už od rodičů, od partnera, od kamarádů nebo, když to přenesu do vyšších sfér, od vlády. Nemůžu si pomoct. Ale přece jen... Je ten, kdo si myslí, že je jiný, doopravdy jiný? Nebo je stejný jako všichni ostatní? A naopak, nemohl by být ten, kdo si myslí, že je stejný, úplně jiný? A nebo si tyhle věci s odlišností a jinakostí jen namlouváme, abychom nemuseli přemýšlet o tom, že citát "narodil ses jako originál, nezemři jako kopie" je možná úplně zbytečný...

Původně jsem vám chtěla prostě říct, že jsem strášně zamilovaná a strášně se mi chce skákat do stropu, protože mi můj přítel řekl "já tebe taky", ale pak jsem si uvědomila - kolikrát se tohle stalo někomu jinému?...

Omlouvám se, trochu jsem se rozjela. Ale tohle mě v poslední době docela tíží a tak o tom ještě určitě někdy uslyšíte.
Ljo C.

...nothing and something, that gives us... still nothing

16. října 2010 v 12:04 | Ljo C.
Ahój, bejbata :)

Oujé, slečna má dobrou náladu. Kdo ví proč? Aháá, nikdo. Tak já vám to povím, jestli to teda chcete vědět... ...
Popravdě skoro to nevím :) Skončila škola, jdu na skautskej bazar, s Jonym to jde (jde no, spíš klopýtá...)... Ách, miluju víkendy :D Až na to učení teda :/
Každopádně doufám, že si užijete volné dny :)

Čágo, Ljo C.
 
 

Reklama